Soudní dvůr EU k otázce pracovní doby, pracovní pohotovosti a doby odpočinku – C-107/19

Během řízení před českými soudy ve věci hasič vs. Dopravní podnik hl. m. Prahy vyvstala sporná otázka ohledně aplikace evropského práva. Obvodní soud pro Prahu 9 proto řízení přerušil a Soudnímu dvoru EU položil předběžné otázky týkající se pracovní doby a doby odpočinku.

Hasič byl zaměstnán u Dopravního podniku hl. m. Prahy. Během svých směn měl sice dvě půlhodinové přestávky, musel však u sebe stále mít vysílačku, aby mohl být v případě výjezdu upozorněn, že ho do dvou minut vyzvedne zásahové vozidlo. Hasiči se nelíbilo, že doba přestávek byla odměňována pouze v případě, že k výjezdu skutečně došlo – dle jeho názoru se jednalo o takový zásah do jeho volného času, že by tyto přestávky měly být považovány za pracovní dobu.

 

Řízení před českými soudy

Obecné soudy daly hasiči za pravdu s tím, že hasič mohl být během přestávek kdykoli odvolán, což shledaly jako velmi intenzivní omezení v rovině mentální i fyzické, a to bez ohledu na četnost zásahů. Zaměstnavatelem nebyla ošetřena zastupitelnost hasičů a dle soudů bylo zřejmé, že v žádném úseku směny nebyl vyloučen nepředvídatelný výkon práce.

Nejvyšší soud naopak viděl rozdíl mezi nepřetržitě probíhajícím procesem, který nelze přerušit a vyžaduje stálou kontrolu a aktivitu zaměstnance (např. topič, který se za celou směnu nesmí vzdálit od kotle), a situací hasiče, který má naplánované pravidelné přestávky, které jsou jen zřídkakdy a nahodile přerušeny výjezdem. Dodal, že opačnou úvahu, tedy že nahodilé skutečnosti jsou významné pro určení doby odpočinku jako pracovní doby, by bylo možné vztáhnout například i na případy plnění povinnosti zakročit proti škodě hrozící zaměstnavateli (§ 249 odst. 2 zákoníku práce) – nepřetržitě pracující by tedy byl každý zaměstnanec.

 

Řízení před SDEU – věc C-107/19

Soudní dvůr EU konstatoval, že vzhledem k tomu, že hasič nebyl během svých přestávek střídán a byl vybaven vysílačkou, která ho upozorňovala na náhlý výjezd, byl v režimu pracovní pohotovosti.

Připomněl, že u pracovní pohotovosti je nutné zjistit, jestli nepředstavuje pracovní dobu, a to zejména na základě intenzity narušení možnosti pracovníka nakládat se svým volným časem.

V posuzovaném případě SDEU nakonec došel k závěru, že doba pracovní pohotovosti, během níž je časový limit pro návrat pracovníka do práce omezen na několik minut, musí být v zásadě celá považována za pracovní dobu. Navíc, fakt, že je pracovník jen zřídkakdy vyzván k zásahu během pracovní pohotovosti, nemůže vést k tomu, že tato doba bude považována za dobu odpočinku.

Konečné posouzení intenzity omezení, kterým byl hasič vystaven (zda narušení bylo takové, že objektivně a velmi významným způsobem omezilo jeho možnosti svobodně nakládat s časem, aby se mohl věnovat činnostem podle vlastního výběru) je nyní na Obvodním soudu pro Prahu 9.

< Přejít zpět