Výroční zpráva ÚOOÚ za rok 2018 zveřejněna

Jako každý rok ÚOOÚ do své výroční zprávy za rok 2018 zahrnul poznatky inspektorů z kontrolní činnosti.

Nejzajímavější z pohledu zaměstnavatelů je případ týkající se uchovávání kopií dokladů. Zaměstnavatel uchovával kopie občanských průkazů, rodných listů dětí, průkazu zdravotního pojištění a dalších dokladů svých zaměstnanců, včetně skenovaných fotografií. Úřad konstatoval, že k doložení potřebných informací postačuje do personálního spisu uvést, že údaje byly doloženy spolu s tím, kdo a na základě jakých dokladů informace ověřil. Pro uchovávání kopií osobních dokladů zaměstnanců (a jejich rodinných příslušníků) zaměstnavatel neměl žádný právní titul a zpracovával osobní údaje v rozsahu větším, než je nezbytné pro vedení osobního spisu.

Výroční zpráva obsahuje i zajímavý poznatek týkající se kamerových systémů na pracovišti. Celé znění Výroční zprávy naleznete zde: https://bit.ly/2OphzZn

Výročí 10 let od založení Randl Partners

Na začátku března naše advokátní kancelář oslavila malé kulaté jubileum. Už deset let jsme tu s Vámi a pro Vás.

Od roku 2009 poskytujeme právní služby na míru v oblasti pracovního a obchodního práva, a to jak nadnárodním korporacím, tak i českým společnostem různých velikostí a zaměření. Jsme profesionálové, pro které je zároveň důležité chápat praktické potřeby našich klientů. Z malé rodinné firmy, kterou založili Nataša a Pavel Randlovi, jsme vyrostli ve středně velkou advokátní kancelář, oceněnou už pětkrát titulem Právnická firma roku.

Více o nás na https://randls.com/onas

Randl Partners pomáhá těm, kteří to potřebují

Pomáháme potřebným. Pro Bono aktivitám se střídavě věnují všichni členové naší advokátní kanceláře.

Poskytováním právních služeb například podporujeme KONTAKT bB – Plaveckou akademii bez bariér. Díky světově unikátnímu programu Plavecké akademie bez bariér se mohou plavci s handicapem zapojit do celoročního intenzivního tréninku. Částkou 10 tisíc korun přispěli na činnost Kontaktu bB manželé Randlovi.

Od loňského roku propojujeme s Pro Bono aktivitou i pravidelně pořádané výstavy a vernisáže ve vzdělávacím HR centru – Randls Training.

Je nezbytné provádět posouzení vlivu na ochranu osobních údajů (DPIA) při monitoringu zaměstnanců na pracovišti?

Úřad pro ochranu osobních údajů v únoru 2019 vydal seznam 10 druhů operací zpracování osobních údajů, které, pokud je společnost při svém provozu činí, za určitých předpokladů podléhají posouzení vlivu na ochranu osobních údajů. Z těchto jsme vybrali činnosti, ke kterým zejména může docházet na pracovišti.

zpracování zahrnující monitorování subjektu údajů (lokalizace pohybu, kamerový systém, docházkové systémy)
zpracování kritických údajů umožňujících přímou identifikaci (údaje z logů prohlížení na internetu, e-mailu, elektronických složek, biometrické údaje, identifikační údaje osoby, čísla průkazů apod.)
zpracování údajů velkého rozsahu (zpracování nad 10.000 subjektů údajů, více než 20 poboček, více než 20 osob zpracovávajících údaje na straně správce)
zpracování s omezeným ovlivněním subjekty údajů (subjektem neovlivnitelné zpracování odůvodněné právními předpisy)
zpracování osobních údajů s využitím nových technologií a organizačních řešení

Podrobnosti k povinnostem správců provádět posouzení vlivu naleznete zde nebo se na nás obraťte a my Vaše činnosti rádi posoudíme za Vás 😊

Velká novela zákona o ochranných známkách

Od 1.1.2019 je účinná velká novela zákona o ochranných známkách. Jednou z nejvýznamnějších změn je skutečnost, že Úřad průmyslového vlastnictví již z úřední povinnosti nezkoumá, zdali je v rejstříku ochranných známek zapsána známka shodná nebo podobná té, o jejíž zápis žadatel nové ochranné známky usiluje. Nově musí shodu s již zapsanou ochrannou známkou namítat právě a jen osoba, jejíž práva by mohla být přihláškou dotčena, tedy vlastník starší ochranné známky. Je tedy potřeba, aby si vlastníci zapsaných ochranných známek pečlivě hlídali, zda někdo neusiluje o zápis shodné nebo podobné ochranné známky a tuto skutečnost případně včas v tříměsíční lhůtě namítli.

To v praxi znamená, že každý vlastník ochranné známky by měl průběžně sledovat Věstník ÚPV, který je vydáván na týdenní bázi a který je dostupný na stránkách ÚPV (https://bit.ly/2JonMWi), aby včas identifikoval ochrannou známku, která by mohla zasáhnout do jeho práv.

Novela přináší i další novinky – její úplné znění můžete najít zde: https://bit.ly/2TM463n.

Obchodní korporace nemusí být zrušena při nevykonávání činnosti

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.02.2019, sp. zn. 27 Cdo 4030/2017

Finanční úřad v rámci svých pravomoci podal návrh na zrušení akciové společnosti z důvodu, že společnost od svého vzniku – v tomto případě více než osm let – nevykonává žádnou činnost. Soud prvního stupně návrh na zrušení společnosti a nařízení její likvidace zamítl. Druhostupňový soud však toto rozhodnutí zrušil a vrátil zpět k řízení soudu prvního stupně, neboť dle jeho názoru zákonný důvod pro zrušení společnosti dle daňového řádu dopadá nejen na obchodní korporace, které „již“ nepodnikají, ale také na korporace, které „doposud“ nepodnikaly. Jinými slovy podle soudu druhého stupně do této kategorie spadají také tzv. ready-made společnosti.

Společnost podala proti tomuto rozhodnutí dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud předně vymezil, že společnosti lze zrušit pouze z důvodů uvedených v § 172 občanského zákoníku ve spojení s § 93 zákona o obchodních korporacích, přičemž možnost finančních úřadů podat návrh na zrušení korporací (dle daňového řádu) slouží pouze k zahájení řízení a sám o sobě nepostačuje k vydání kladného rozhodnutí soudu o zrušení společnosti a nařízení její likvidace. Nejvyšší soud dále argumentuje, že ačkoliv finanční úřad v souladu se zákonem podal návrh na zrušení příslušné společnosti s likvidací a jeho návrh je důvodný, je povinností soudu zjistit, zda společnost ve smyslu zákona o obchodních korporacích skutečně objektivně není schopna vykonávat svou činnost. Vzhledem ke skutečnosti, že se společnost aktivně bránila svému zrušení, Nejvyšší soud dovodil, že i když společnost fakticky nezačala podnikat, není to z důvodu objektivních skutečností, ale proto, že společnost „nechce“ vykonávat činnost. Proto dovodil, že zde není naplněn zákonný důvod pro zrušení společnosti s likvidací.

Pro praxi z tohoto rozhodnutí plyne podstatný závěr, že tzv. ready-made společnosti nebudou bez dalšího zrušovány s likvidací na podnět finančního úřadu, pokud budou zástupci společnosti vykonávat alespoň nezbytnou administrativní správu společnosti (podávání příslušných přiznání, vyhotovování závěrek, pravidelné výroční valné hromady, apod.).

Rozhodnutí dostupné zde

Plíseň a sleva z nájmu? Nikoliv, pokud dostatečně nevětráte

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.10.2018 , sp. zn. 26 Cdo 527/2017

Nejvyšší soud se v této věci zabýval tím, zda je možné uplatnit slevu z nájmu pronajímaného objektu v důsledku výskytu plísní. Žalovaná v důsledku výskytu plísní uplatnila po pronajímateli (žalobci) slevu z nájmu. Pronajímatel však slevu z nájmu neuznal a žádal doplacení dlužné částky na nájemném s příslušenstvím. Posouzení věci soudy bylo založeno zejména na zjištěních skutkového stavu. Žalovaná se zavázala provádět na svůj náklad běžnou údržbu a opravy předmětu nájmu, mimo jiné malování vnitřních prostor a zednické práce (nové omítky a oprava starých omítek uvnitř prostor). Žalovaná posléze zjistila, že se v části pronajímaných prostor vyskytla plíseň. Pronajímatele odmítli plíseň odstranit s tvrzením, že její odstranění je povinností žalované v rámci běžné údržby, ke které se zavázala v nájemní smlouvě.

Soudy tedy dospěly k závěru, že ke vzniku plísní (tedy vady předmětu nájmu) došlo mimo jiné z důvodu nevhodného způsobu užívání, údržby a stavebních úprav provedených žalovanou. Základní povinností nájemce je pečovat řádně o pronajatou věc, přičemž tato péče zahrnuje obvyklé obezřetné jednání způsobilé zabránit vzniku škody, kdy nájemce je povinen zachovávat takový stupeň pozornosti, který po něm lze vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat. Nejvyšší soud proto konstatoval, že žalované (nájemkyni) muselo být při zachování obvyklé míry obezřetnosti zřejmé, že předmětné nebytové prostory, s ohledem na jejich umístění pod úrovní okolního terénu a stáří nemovitosti, vyžadují specifický způsob údržby (používání prodyšných nátěrů) a užívání (zejména dbát na pravidelné větrání). Dle Nejvyššího soudu o těchto skutečnostech přitom nebylo nutné žalovanou ze strany žalobců (pronajímatelů) speciálně poučovat, neboť vyplývají z objektivních vlastností daných prostor a musely být každé osobě mající rozum průměrného člověka známy. Proto Nejvyšší soud uzavřel, že podílela-li se žalovaná na vzniku vady předmětu nájmu porušením své povinnosti předmět nájmu řádně užívat, nevzniklo jí právo na slevu z nájemného.

Rozhodnutí dostupné zde

Bezúhonnost jednatele dle živnostenského zákona

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.09.2018, sp. zn. 27 Cdo 3547/2017

V projednávaném případě se dopustil jednatel společnosti trestného činu, kdy jako zaměstnanec společnosti na pozici kuchař, měl zpronevěřit určité peněžní prostředky svému předchozímu zaměstnavateli. Rejstříkový soud na základě pravomocného odsuzujícího rozhodnutí vymazal jednatele z obchodního rejstříku. Společnost se proti tomuto rozhodnutí odvolala, Vrchní soud v Praze však rozhodnutí rejstříkového soudu potvrdil. Společnost však nadále nesouhlasila podala dovolání Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud se zabýval argumentem společnosti, která tvrdila, že jednatel je i přes jeho odsouzení trestným činem bezúhonný, protože nejednal v rámci své podnikatelské činnosti. Jinými slovy, Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda je osoba bezúhonná ve smyslu živnostenského zákona, pokud spáchá jako zaměstnanec trestný čin vůči svému zaměstnavateli (podnikateli). Nejvyšší soud dovolání zamítl, přičemž s otázkou společnosti se vypořádal následovně. Podle Nejvyššího soudu je potřeba zkoumat, zda úmyslný trestný čin, za jehož spáchání byla osoba pravomocně odsouzena, měl souvislost s povolenou podnikatelskou činností konkrétního podnikatele. Dle Nejvyššího soudu nelze z žádného zákonného ustanovení dovodit, že trestná činnost musí souviset s vlastním podnikáním osoby, jejíž bezúhonnost se posuzuje.

Jinými slovy lze uzavřít, že podle Nejvyššího soudu osoba není ve smyslu živnostenského zákona bezúhonná, pokud spáchala úmyslný trestný čin související s podnikáním, a to jak jejím vlastním nebo v rámci výkonu práce pro zaměstnavatele (podnikatele). Takováto osoba pak nemůže být v důsledku zákonné překážky členem orgánu korporace dle zákona o obchodních korporacích.

Rozhodnutí dostupné zde

Rozhodnutí velkého senátu k otázce, jak pohlížet na pracovní smlouvy s členy statutárního orgánu

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ze dne 11.04.2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017

Nejvyšší soud v tomto zásadním rozhodnutí, které bylo přijato ve velkém senátu, ukázalo směr, kterým se bude ubírat judikatura tzv. souběhů. Klíčovým zjištěním Nejvyššího soudu je, že smlouvy uzavřené s členy statutárních orgánů, které jsou pracovní či uzavřeny podle zákoníku práce, nemusí být automaticky neplatné, jak tomu dovozovala předchozí judikatura senátu č. 21 Nejvyššího soudu. Naopak, Nejvyšší soud zastává nově názor, že pokud člen statutárního orgánu společnosti uzavře se společností pracovní smlouvu, nelze ji považovat za neplatnou z tohoto důvodu. Nicméně druhým dechem Nejvyšší soud dodává, že uzavřením pracovní smlouvy s členem statutárního orgánu nevznikne pracovní poměr ve smyslu zákoníku práce.

Pro praxi má tento závěr Nejvyššího soudu důsledky zejména co do právní jistoty členů statutárních orgánů a společností, kdy pokud smlouva (pracovní) byla řádně uzavřena a schválena valnou hromadou společnosti (resp. jediným společníkem), je smlouva a odměna z ní vyplácena platná. Nevzniká však pracovní poměr a současně, v souladu se specifickým postavením členů statutárního orgánu, Nejvyšší soud dovodil, že před smluvním ujednáním budou mít vždy přednost kogentní ujednání zákona o obchodních korporacích, který se na vztah mezi členem statutárního orgánu a společností uplatní v prvé řadě. Ustanovení zákona o obchodních korporacích proto dle Nejvyššího soudu budou mít přednost také před zákoníkem práce.

Nicméně i přes tento pozitivní vývoj, co do právní jistoty pro obě strany, lze doporučit i nadále s členy statutárních a jiných orgánů společnosti uzavírat smlouvy o výkonu funkce podle zákona o obchodních korporacích, neboť pouze tento právní režim může zajistit pro smluvní strany jistotu v jejich právních vztazích a souvisejících právech a povinnostech.

Rozhodnutí dostupné zde

Záznam monitorovaného hovoru jako důkazní prostředek v občanském soudním řízení?

Rozhodnutí Ústavního soudu ČR, ze dne 27.02.2018, sp. zn. II.ÚS 2299/17

Žalobkyně se domáhala zaplacení smluvní ceny ze Smlouvy o zveřejnění firmy a poskytnutí souvisejících služeb. K prokázání uzavření smlouvy žalobkyně předložila zvukový záznam monitorovaného hovoru. Okresní soud však odmítl tento záznam připustit jako důkazní prostředek v řízení jako nezákonný, a dovodil, že žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy. Okresní soud tvrdil, že souhlas s monitorováním hovoru nelze ztotožnit se souhlasem s pořízením zvukového záznamu. Jelikož se jednalo o tzv. bagatelní věc (zaplacení částky cca 6 tisíc s příslušenstvím), opravné prostředky nejsou přípustné a žalobkyně se mohla obrátit na Ústavní soud.

Ústavní soud o užití zvukových záznamů v soudních řízeních rozhodoval již mnohokrát, avšak nyní rozhodoval poprvé o použití nahrávky monitorovaného hovoru. Posuzování přípustnosti záznamu v občanském soudním řízení spočívá dle Ústavního soudu v kolizi několika Listinou zaručených práv, a to práva na ochranu soukromí, práva na ochranu listovního tajemství, resp. tajemství zpráv podávaných telefonem a práva na soudní ochranu. Ústavní soud posoudil okolnosti vzniku smlouvy odlišně od okresního soudu, a to tak, že telefonický hovor se dle Ústavního soudu týkal obchodní nabídky stěžovatelky, jakožto poskytovatelky prostoru pro uveřejnění údajů na internetu, na uzavření předmětné smlouvy. Nešlo tedy o projevy soukromé povahy, nýbrž o komunikaci vedenou při provozování obchodní činnosti. Ústavní soud názor proto názor okresního soudu, že by mělo jít v daném případě o nezákonný, a tudíž nepřípustný důkaz, nesdílel.

Soudní praxe, včetně judikatury Ústavního soudu, opakovaně připustila provedení důkazu záznamem telefonického rozhovoru, který byl pořízen se souhlasem nahrávaného účastníka i v civilním řízení. V posuzované věci byl druhý účastník hovoru na začátku telefonického hovoru informován o tom, že hovor je monitorován. Ústavní soud však považoval výklad pojmu monitorování hovoru jako poměrně zúžený, neboť monitorování nemusí zahrnovat pouze sledování v reálném čase, nýbrž není vyloučeno ani jeho využití i pro budoucí potřeby. Navíc, Ústavní soud dovozuje, že tvrdila-li žalobkyně, že o monitorování hovoru žalovanou informovala a na straně druhé žalovaná oponovala, že nikdy žádný souhlas s použitím záznamu nedala, měl okresní soud připustit provedení tohoto důkazu přinejmenším k ověření těchto vzájemně si nekorespondujících tvrzení účastníků řízení.

Lze tedy stručně shrnout, že hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy. Zvukový záznam takového hovoru, pořízený navíc po předchozím upozornění, že hovor je zaznamenáván, může soud použít jako důkazní prostředek v občanském soudním řízení, jímž lze zjistit skutkový stav věci, poté, co zvážil, zda měl účastník, uplatňující informace ze záznamu, k jejich získání jiné, z hlediska zásahu do soukromí druhé osoby šetrnější možnosti.

Rozhodnutí dostupné zde

Společné zastupování jednatele a prokuristy? Dle českého právního řádu nikoliv

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016

Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí definitivně potvrdil otázku, zda je možné společné zastupování společností jednatelem a prokuristou zároveň s ohledem na právní úpravu zákona o obchodních korporacích po 01.01.2014. Nejvyšší soud zde rozhodoval o dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4.8.2015, č. j. 14 Cmo 184/2014-RD131. Toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo uveřejněno pod číslem 42/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, s následující právní větou: „Společné jednání prokuristy a člena statutárního orgánu není přípustným způsobem zastupování obchodní korporace podle § 164 odst. 2 o. z. a nemůže být zapsáno jako způsob, jakým členové statutárního orgánu jednají za obchodní korporaci, do obchodního rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. g) z. v. r.“

Nejvyšší soud shledal závěry Vrchního soudu v Praze za přiléhavé, proto dovolání proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze zamítl. Nejvyšší soud zdůraznil, že prokura je zvláštní typ plné moci, kdy prokurista je již ze zákona omezen pouze k jednáním spojeným s provozem závodu či jeho vymezené pobočky. Dle Nejvyššího soudu nelze připustit, aby bez zákonného podkladu bylo možné rozšířit zástupčí oprávnění prokuristy a postavit jej na roveň oprávněním, které má ze zákona statutární orgán (v pojednávaném případě jednatel). Tato argumentace by vedla dle Nejvyššího soudu k připuštění toho, aby společně s jednatelem mohl jednat jakýkoliv jiný zástupce určený společností, který není statutárním orgánem. Podle Nejvyššího soudu by tato situace vedla „k rozmělnění jedné ze základních působností statutárního orgánu a ve svých důsledcích by to mohlo znamenat (k újmě třetích osob) znepřehlednění způsobu, jakým členové statutárního orgánu právnickou osobu zastupují.“ Konečně Nejvyšší soud také potvrdil, že ujednání společenské smlouvy, které by obsahovalo úpravu společného zastupování společnosti jednatelem a prokuristou je neplatné a k této neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.

Tento judikát je v našem oboru dlouho očekávaným, neboť potvrdil pozici prokuristy v českém právním řádu, čímž se vymezil proti právním úpravám sousedních států (zejména Německo a Rakousko), ve kterých je společné jednání členů statutárního orgánu a prokuristy, přípustné.

Rozhodnutí dostupné zde

Hradí se rozdíl hodnoty vozidla nehavarovaného a jeho hodnoty po nehodě?

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.10.2017, sp. zn. 25 Cdo 2782/2017

V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud navázal na judikaturu Ústavního soudu ČR před 1.1.2014 ohledně výše náhrady škody při opravě vozidla v důsledku škodné události. V projednávaném případě došlo k dopravní nehodě a poškození vozidla žalobce. Jelikož žalovaný byl pojištěn, pojišťovna v plné výši nahradila náklady, které si vyžádala oprava vozidla v autorizovaném servisu a nájem náhradního vozidla. Žalovaný, resp. jeho pojišťovna, však odmítli uhradit nárok na rozdíl spočívající v tržné (obvyklé) hodnotě vozidla a obvyklé hodnoty havarovaného vozidla po opravě. Žalobce tento nárok dokládal znaleckým posudkem. Nejvyšší soud s odkazem na nálezy Ústavního soudu ČR ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13, dovodil, že jejich závěry lze aplikovat i po 1.1.2014. Tedy Nejvyšší soud dovodil, že pokud vznikne rozdíl mezi cenou vozidla po škodné události a její cenou obvyklou, jedná se o škodu, kterou je škůdce povinen nahradit.

Obecně lze říci, že nadále platí premisa, že ekonomická hodnota vozidla (či obecně věci) není vymezena pouze jeho „technickou“ či „funkční“ hodnotou, ale i tím, jaký užitek je svému vlastníku způsobilé přinést. Tento užitek samozřejmě může spočívat v tom, že vlastník bude vozidlo užívat v rámci běžného provozu, avšak například i v tom, že se může v kterémkoliv okamžiku rozhodnout, že vozidlo pronajme nebo prodá. Dojde-li v důsledku škodné události k poškození věci, je proto ve smyslu principu úplného odškodnění klíčové, aby byla hodnota věci obnovena či v penězích nahrazena ve všech zmíněných ohledech. Nestačí tedy, pokud je obnovena její hodnota funkční či technická; tím by totiž byla omezována možnost vlastníka nakládat s věcí právem chráněným a ekonomicky racionálním způsobem (tj. například ji prodat) ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako před poškozením věci. Jinými slovy, i pokud dojde v důsledku opravy k plné obnově funkční hodnoty věci, avšak zároveň není plně obnovena její hodnota tržní, věc nepřináší svému vlastníku stejný užitek a škoda na věci tudíž není plně nahrazena.

Rozhodnutí dostupné zde