Jsem těhotná, potřebuji peníze – chci pracovat přesčas

Je třeba živnostenské oprávnění pro činnosti, které podnikatel zajišťuje subdodávkou jiným podnikatelem s příslušným oprávněním?

Nejvyšší správní soud, 9 As 48/2014 ze dne 05.02.2015

Žalobce po dobu téměř dvou let uzavíral a plnil smlouvy na provádění různorodých stavebních prací k ucelenému stavebnímu dílu (například ke stavbě rodinného domu), nikoliv jen dílčí stavební práce, a to jako hlavní dodavatel. I když tedy některé činnosti zajišťoval subdodávkami, nesl odpovědnost za postavení stavby jako celku. Sám měl však ohlášené pouze některé živnosti (volnou živnost ohlašovací Přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti, dále řemeslnou živnost Zednictví a také Malířství, lakýrnictví a natěračství). Příslušný živnostenský úřad na základě provedené kontroly zjistil, že žalobce nedisponuje potřebným oprávněním k prováděné činnosti, neboť k rozsahu stavební činnosti měl mít žalobce ohlášenou ještě vázanou živnost Provádění staveb, jejich změn a odstraňování, a za podnikání bez příslušného oprávnění mu uložil pokutu ve výši 20.000,- Kč. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil také soudní cestou, kdy podal správní žalobu, ve které se domáhal zrušení uložení pokuty. Krajský soud i Nejvyšší správní soud argumentům žalobce nepřisvědčily a žalobu zamítly. Žalobce zejména tvrdil, že správní delikt nespáchal, neboť měl dle jeho názoru potřebná živnostenská oprávnění. Dále tvrdil, že ke kvalitě jeho práce neměl nikdo žádné výhrady a některé z odborných činností prováděl – tam, kde to bylo třeba – prostřednictvím subdodavatele. Oba soudy však shodně argumentovaly, že žalobcem fakticky prováděná činnost přesahovala rámec živnostenského oprávnění, které měl žalobce ohlášeno, přičemž tvrzení ke kvalitě či odbornosti odvedené práce neshledaly relevantním. Rozhodovací praxe správních soudů je tak dlouhodobě ustálená na názoru, že pokud podnikatel vyvíjí činnost vlastním jménem na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, musí mít vždy příslušné podnikatelské oprávnění (je-li vyžadováno). Totéž samozřejmě platí i pro případ, že by podnikatel činnost fakticky prováděl subdodavatelsky, neboť pořád vystupuje vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Jinými slovy, z pohledu živnostenského úřadu, kdo vystavuje fakturu za služby, práce či zboží, je jejích poskytovatelem a musí mít příslušná oprávnění.

Rozhodnutí dostupné zde

Co se stane se zástavním právem finančního úřadu, když prodávající odstoupí od kupní smlouvy?

Nejvyšší soud České republiky, 21 Cdo 1997/2014 ze dne 26.02.2015

Žalobce, město Plasy, se domáhal u soudu určení, že nemovitosti (zejména bytová jednotka) v jeho vlastnictví nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným finančním úřadem. Žalobce uzavřel kupní smlouvu, na základě které převedl nemovitosti na manžele P. Vlastnické právo manželů P. bylo zapsáno do katastru nemovitostí. Manželé P. však žalobci nezaplatili kupní cenu, proto žalobce od kupní smlouvy odstoupil, a tedy stal se opět vlastníkem nemovitostí, zpětně – jako by kupní smlouva nikdy nebyla uzavřena. Avšak v mezidobí, kdy manželé P. byli v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci nemovitostí, k nim finanční úřad dle příslušných daňových předpisů zřídil zástavní právo k zajištění daňových pohledávek za manžely P. Posléze byl žalobce v katastru nemovitostí zapsán opět jako vlastník, nicméně nemovitosti zůstaly zatíženy uvedeným zástavním právem. Žalobce u soudu požadoval určení, že jeho nemovitosti nejsou zatíženy předmětným zástavním právem finančního úřadu.Jak soudy obou stupňů, tak následně i Nejvyšší soud dospěly k závěru, že odstoupením žalobce od kupní smlouvy došlo fakticky k právnímu stavu, jako by k převodu nemovitostí na manžele P. nikdy nedošlo, a proto nemohlo vzniknout ani zástavní právo zřízené finančním úřadem. Finanční úřad v průběhu řízení namítal, že ve věci nemají rozhodovat civilní soudy, ale soudy ve správním soudnictví, a současně že zástavní právo zřídil v dobré víře ve vlastnictví nemovitostí manžely P. Soudy však argumentovaly, že ve věci se jedná o určení práva k nemovitostem vyplývajících z občanskoprávního vztahu (a tedy neposuzují rozhodnutí finančního úřadu o zřízení zástavního práva), proto jsou příslušné k jejímu projednání a rozhodnutí. Námitku dobré víry finančního úřadu soudy odmítly s poukazem, že dobrá víra zástavního věřitele nemá právní význam a vlastník nemovitostí zatížených takovýmto zástavním právem nemůže požívat menší míry ochrany oproti zástavnímu věřiteli.Pokud tedy prodávající odstoupí od kupní smlouvy a v mezidobí mezi prodejem a odstoupením nemovitost zatíží zástavní právo finančního úřadu, toto zástavní právo odstoupením od smlouvy zaniká a prodávající získá zpět nemovitost tak, jak ji prodal.

Rozhodnutí dostupné zde

Přímé zápisy do obchodního rejstříku – postřehy z praxe

V tomto stručném článku jsme se společně s notářem pokusili shrnout klady a zápory přímých zápisů a upozornit na možnosti, ale i rizika, která tento nový institut přináší.

Záskok za zaměstnankyni na mateřské a rodičovské dovolené

Porušením zákazu provádět hotovostní platby si zaměstnankyně přivodila okamžité zrušení pracovního poměru – 21 Cdo 3840/2014

Zaměstnankyně pracovala v lékárně zaměstnavatele a mimo jiné při práci manipulovala s hotovostí. Zaměstnavatel vydal pokyn, podle nějž bylo zakázáno provádět hotovostní platby nad 1 000 Kč. Zaměstnankyně si z tohoto pokynu ale mnoho nedělala a opakovaně jej porušovala, až do chvíle, než s ní zaměstnavatel okamžitě zrušil pracovní poměr. Zaměstnankyně se domáhala ochrany soudní cestou a mimo jiné argumentovala, že dodržovat zákaz hotovostních plateb nebylo možné, protože řada dodavatelů by zboží vůbec nedodala a provoz lékárny by tím byl ochromen. Po soudních tahanicích nakonec uspěl u odvolacího soudu zaměstnavatel a zaměstnankyně se dovolala k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud však její dovolání zamítl a přiklonil se na stranu zaměstnavatele. Dovodil totiž, že i když nebylo prokázáno, že by provádění hotovostních plateb způsobilo lékárně škodu (ta by totiž za zboží musela stejně zaplatit), pořád došlo k tomu, že zaměstnankyně opakovaně úmyslně přes upozornění porušovala zákaz provádět hotovostní platby. Nejvyšší soud zopakoval, že není rozhodující, jaký postoj zaměstnanec zaujme k pokynům zaměstnavatele, například z odborného hlediska. Pokyn je jednou pokynem, a pokud je vydán v souladu s právními předpisy a pracovní smlouvou (zejména s druhem práce), pak zaměstnanec nemá „reptat“, ale pokyn zaměstnavatele splnit.

Rohodnutí dostupné zde

Jsem nemocná a do zaměstnání se už nechci vrátit, co mám dělat?

Dva kuchaři, různé peníze – 21 Cdo 3976/2013

Dva zaměstnanci pracovali u stejného zaměstnavatele jako kuchaři. Jeden pobíral mzdu ve výši 15 000 Kč měsíčně, druhý 17 000 Kč měsíčně. Zaměstnanci s nižší mzdou se tato situace nelíbila a připadalo mu, že jde o nerovné zacházení, protože dělá stejnou práci, jako jeho kolega a spolupracovník. Zažaloval proto zaměstnavatele u soudu o náhradu ušlé mzdy ve výši rozdílu mezi jeho mzdou a mzdou kolegy. Zaměstnavatel u soudů argumentoval, že neporušil zásadu „za stejnou práci stejná odměna“, protože i když oba zaměstnanci pracovali jako kuchaři, jejich práce nebyla stejná – lišily se jejich zkušenosti, vzdělání, atd. Všechny soudy se v tomto případě až vzácně shodly a přiklonily se svorně na stranu zaměstnavatele. Nejvyšší soud shrnul, že pro zaměstnavatele samozřejmě platí zásada „za stejnou práci stejná odměna“ a že tedy musí zaměstnance odměňovat rovně, pokud konají stejnou práci. Jedním dechem ale dodal, že stejná práce se neposuzuje jen podle toho, co je napsáno v pracovní smlouvě, ale je třeba se dívat na to, co který zaměstnanec skutečně dělá a v jaké kvalitě. V posuzované věci pak Nejvyšší soud zdůraznil, že lépe placený zaměstnanec dosáhl vyššího odborného vzdělání, měl delší praxi, plnil si své úkoly dlouhodobě na vyšší než požadované úrovni a dokonce na základě zvláštní dohody odborně vedl žáky. U žalujícího zaměstnance naopak Nejvyšší soud poukázal na to, že byl nejméně jednou kárán za svévolné opuštění pracoviště. Tyto všechny skutečnosti ve výsledku znamenaly, že zaměstnanci nekonali práci stejné hodnoty a nebylo tedy povinností zaměstnavatele poskytovat jim stejnou mzdu.

Rozhodnutí dostupné zde

Kdy je úraz na pracovní cestě pracovním úrazem? – 21 Cdo 5306/2014

V popsaném případě se zaměstnanec domáhal na zaměstnavateli náhrad za pracovní úraz. Ten se přitom stal následovně: Zaměstnanec na podzim 2009 odpracoval celou svou směnu a na konci směny mu byla nařízena okamžitě pracovní cesta do jiného města. Tu zaměstnanec absolvoval a svůj úkol splnil, ale s ohledem na únavu a špatné počasí se rozhodl, že tentýž den v noci již zpět nepojede. Namísto toho přespal cestou u příbuzných a ráno vyrazil tak, aby stihl včas přijet do práce. Jenže se cestou na dálnici D1 připletl k dopravní nehodě a byl při ní zraněn. Zaměstnavatel odmítal újmu z úrazu nahradit, protože podle jeho názoru nešlo o pracovní úraz – zaměstnanec totiž přespáním u příbuzných přerušil pracovní cestu a ranní přejezd už neměl souvislost s plněním pracovních úkolů. Soud prvního stupně vyhověl zaměstnavateli, ale dál už zaměstnavatel úspěšný nebyl. Jak odvolací soud, tak Nejvyšší soud se totiž postavily na stranu zaměstnance. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že za volantem je zaměstnanec nejen zaměstnancem, ale též účastníkem dopravního provozu, a musí proto dodržovat nejen zákoník práce, ale i silniční předpisy. Jestliže se proto zaměstnanec na zpáteční cestu necítil (a bylo to pochopitelné – měl za sebou směnu, 3 a půl hodiny v autě, další 2 hodiny zařizování, a teprve pak měl zase jet 3 a půl hodiny autem, navíc za špatného počasí), nelze mu mít za zlé, že na zpáteční cestě raději přespal u příbuzných a včas vyrazil na ranní cestu zpět na pracoviště. Ranní cestu, při níž došlo k nehodě, proto Nejvyšší soud posoudil jako úkon nutný po skončení práce na pracovní cestě, a celý děj tedy jako pracovní úraz.

Rozhodnutí dostupné zde

Rozsah přezkumné činnosti soudů v rejstříkovém řízení

Tento článek se zamýšlí nad tím, zdali je rejstříkový soud oprávněn zkoumat v rámci rejstříkového řízení platnost usnesení valné hromady, kterým se dokládá zapisovaná skutečnost. 

Přechod práv a povinností při změně dodavatele

Právní prostor / Nataša Randlová se v příspěvku zabývá tématem přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů při změně dodavatele a důsledky jeho současné právní úpravy. Problematiku přibližuje na shrnutí dvou evropských judikátů, o které se celý přechod práv mezi dodavateli opírá.

Jak dlouho můžu pracovat bez víkendu a odpočinku?

Nepřípustná srovnávací reklama

Nejvyšší soud České republiky, 23 Cdo 2000/2013 ze dne 22.10.2014

Žalobkyně – prodejce výrobků Chlorella GREEN WAYS – se domáhala soudní ochrany před nekalosoutěžním jednáním. Žalovaná totiž prodávala zákazníkům výrobky Chlorella Fresh, které byly zabaleny v obalech nápadně připomínajících výrobky Chlorella GREEN WAYS. Současně žalovaná cílila s reklamou na zákazníky žalobkyně, které oslovovala i pomocí prospektů žalobkyně, což mělo vzbudit dojem, že žalovaná navazuje na činnost žalobkyně. Společně se zakoupeným výrobkem žalované pak zákazníci obdrželi i letáček, ve kterém bylo obsaženo srovnání výrobků žalobkyně a žalované, včetně srovnání jejich cen. Tyto ceny byly platné k různým datům, což bylo v letáčku uvedeno (stejným písmem jako ostatní srovnávací údaje). Nicméně nejnižší cena (produktů žalované) byla vytištěna oproti ostatnímu textu tučně. Žalobkyně se domáhala toho, aby žalovaná zanechala nekalosoutěžního jednání, změnila obal svého výrobku (který se nápadně podobal výrobku žalobkyně), a aby žalobkyni uhradila přiměřené zadostiučinění v penězích.Soud prvního stupně i odvolací žalobu zamítly s odůvodněním, že k nekalosoutěžnímu jednání v posuzovaném případě nedošlo. Dospěly totiž k závěru, že srovnávací reklama obsažená v letáčku nebyla zakázaná, protože platnost jednotlivých cen k různým datům byla v letáčku pravdivě uvedena. Dle obou soudů proto nemohlo dojít ke klamání spotřebitele nepřípustnou srovnávací reklamou. Žalobkyně s tímto právním posouzením nesouhlasila a podala dovolání. Nejvyšší soud se, oproti právnímu názoru soudu prvního stupně i odvolacího, přiklonil ke stanovisku žalobkyně a shledal, že v posuzovaném případě došlo k nekalosoutěžnímu jednání žalované, které lze označit jako tzv. „free riding“ (neoprávněné „vezení se“ na výkonech soutěžitele). Dle názoru Nejvyššího soudu se žalovaná svým jednáním dopustila i nepřípustné srovnávací reklamy, neboť srovnávané údaje vycházely jednoznačně ve prospěch žalované, přičemž reálně nebylo možné objektivnost dat srovnat (kvůli platnosti cen k různým datům). Dále se dle Nejvyššího soudu žalovaná dopustila parazitování na pověsti žalobkyně (přikládáním katalogu žalobkyně k prodaným výrobkům a vyvoláním dojmu o spolupráci mezi žalobkyní a žalovanou) a došlo také k vyvolání nebezpečí záměny výrobků (z důvodu podobných obalů výrobků). Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu jako nesprávný zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.Z rozhodnutí je zřejmé, že pro přípustnost srovnávací reklamy je důležité, aby srovnání jednotlivých parametrů výrobků bylo zcela objektivní, aby nemohlo vyvolat klamavý dojem v spotřebitelích.

Rozhodnutí najdete zde.

Dočasné přidělování zaměstnanců – jak je využívat efektivně

Praktická personalistika / Nataša Randlová a Barbora Kudrhalt Suchá se ve svém článku detailně věnují problematice dočasného přidělování zaměstnanců a čtenářům představují praktické tipy, jak tento institut správně využívat. Mimo jiné autorky vysvětlují rozdíl mezi dočasným přidělováním a agenturním zaměstnáváním, popisují průběh a možné varianty dočasného přidělení a shrnutí náležitosti nezbytné smluvní dokumentace.

Nevyčerpaná dovolená musí být proplacena i po smrti zaměstnance

Právní prostor / Nataša Randlová se spolu se Sophií Bessisso v článku vrhla do řešení nelehké otázky, a to, zda-li je možné požadovat proplacení nevyčerpané dovolené i po smrti zaměstnance, ačkoliv zaměstnanec o čerpání dovolené za svého života nepožádal.

S.r.o. versus odštěpný závod: k čemu slouží a co je výhodnější si založit

Tento článek se zabývá porovnáním růzdílu mezi SRO a odštěpným závodem. Zejména zde popisujeme základní rozdíly mezi oběma těmito formami podnikání, rozdíly při jejich založení, fungování a zrušení.