Business Bulletin č. 2/2016

V druhém vydání letošního Business Bulletinu shrnujeme horké letní novinky v legislativě – jde přitom zejména o nový zákon o registru smluv, nové zákony upravující komplexně oblast přestupkového práva, nový zákon o hazardních hrách a nový zákon o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě. Dále stručně informujeme o podstatném snížení ceny za založení společnosti s.r.o. a novele zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, která sice rozšiřuje počet trestných činů, kterých se může právnická osoba dopustit, ale upravuje možnost se viny úplně zprostit. Upozorňujeme, také na změnu v osobě poplatníka daně z nabytí nemovitých věcí. Z judikatury jsme vybrali rozhodnutí Nejvyššího soudu, které poukazuje na problematické aspekty v případě, kdy je advokát společnosti ve skutečnosti vedoucím zaměstnancem např. právního oddělení svého klienta.

Zaměstnavatel mi dal výpověď během těhotenství. Tehdy jsem to ale ještě nevěděla. Co teď?

Právní jednání za akciovou společnost vůči zaměstnancům

Nejvyšší soud České republiky, 29 Cdo 880/2015 ze dne 30.09.2015

Akciová společnost se domáhala zápisu člena pověřeného právním jednáním vůči zaměstnancům do obchodního rejstříku. Vyložila si totiž nový občanský zákoník tak, že je k tomu povinna. Příslušný rejstříkový soud i odvolací soud však takovýto zápis odmítly provést. Své zamítavé stanovisko odůvodnily tím, že zákonem vyžadované pověření bude zpravidla vyplývat z interní organizační struktury společnosti a současně, že zákon o veřejných rejstřících zápis příslušné osoby pověřené k právnímu jednání vůči zaměstnancům do obchodního rejstříku nevyžaduje. Proti tomu podala akciová společnost dovolání, neboť s uvedeným právním názorem soudů nesouhlasila. Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižšího stupně zrušil.Nejvyšší soud dovodil, že pravidlo obsažené v novém občanském zákoníku, které říká, že pokud má právnická osoba kolektivní statutární orgán, jedná vůči zaměstnancům za tuto společnost pověřený člen statutárního orgánu (a není-li nikdo pověřen, pak jeho předseda), je zvláštním pravidlem způsobu jednání za společnost. Dále dovodil, že toto zvláštní pravidlo má ve vztahu k zaměstnancům společnosti přednost před obecným způsobem jednání za společnost, zapsaným v obchodním rejstříku. Jinými slovy Nejvyšší soud uvedl, že pokud jedná osoba s kolektivním statutárním orgánem vůči zaměstnancům, může za statutární orgán jednat jedině jeho předseda nebo pověřený člen, a to i kdyby zápis v obchodním rejstříku například říkal, že za společnost jedná kterýkoliv člen statutárního orgánu.Nadto Nejvyšší soud tuto myšlenku ještě dále rozvedl, když dovodil, že z předmětného ustanovení nového občanského zákoníku dokonce plyne povinnost zápisu příslušné pověřené osoby do obchodního rejstříku. Jinými slovy, že pověření příslušného člena statutárního orgánu k právním jednáním vůči zaměstnancům je povinně zapisovaný údaj do obchodního rejstříku. Závěrem však připomenul, že takto pověřený člen statutárního orgánu může dále pověřovat příslušné osoby k právním jednáním za společnost vůči zaměstnancům (typicky generální či personální ředitele), a tedy i nadále je v praxi přípustné pověření jiných zaměstnanců k jednání vůči zaměstnancům za společnost.Ačkoliv tento judikát teoreticky vysvětlil smysl a účel předmětného ustanovení nového občanského zákoníku, do praxe vnesl spíše nejistotu, pokud by se společnosti hodlaly odchýlit od závěru v něm obsaženého. Není totiž zcela jasné, zda je řešení zvolené tímto rozhodnutím jediné přípustné, nebo zda (v návaznosti na ostatní ustanovení zejména nového občanského zákoníku) lze k  otázce jednání vůči zaměstnancům přistoupit i jinak. Nicméně lze uzavřít, že pokud společnosti budou postupovat v souladu s tímto rozhodnutím, a tedy pověří jednáním za společnost vůči zaměstnancům pouze jednoho člena představenstva, či k tomuto pověření nedojde (a zůstane v působnosti předsedy) jde o postup v souladu s předmětným rozhodnutím a zákonem. Toto rozhodnutí je nutné považovat za jedno z prvních zásadních rozhodnutí týkající se výkladu nového občanského zákoníku a je potřeba jeho závěry brát v úvahu a uzpůsobit příslušným způsobem zápis v obchodním rejstříku a vnitřní strukturu společnosti.

Rozhodnutí dostupné zde

Okamžité zrušení z důvodu navázání milostného vztahu – sp. zn. 21 Cdo 4902/2014

Zaměstnavatel okamžitě zrušil pracovní poměr se zaměstnankyní, jelikož navázala milostný vztah s vedoucím pracovníkem důležitého obchodního partnera. Kvůli tomuto vztahu poté rovněž zneužívala „fingované“ služební cesty, různé komunikační prostředky, fond pracovní doby atd. Dle zaměstnavatele se tak dopustila zvlášť hrubého porušení svých pracovních povinností. Nejvyšší soud se k problematice milostných vztahů a výpovědi vyjádřil poměrně jasně. Uvedl, že nelze dát zaměstnanci okamžité zrušení z důvodu § 55 odst. 1 písm b) ZP, pokud zaměstnavatel zaměstnanci pouze vytýká navázání milostného poměru s vedoucím pracovníkem důležitého obchodního partnera. Tímto totiž zaměstnavatel dle názoru soudu náležitě nerozlišuje osobní a pracovněprávní vztah. Navíc takovou situaci nelze podřadit pod žádné porušení povinností dle § 301 ZP. Podle Nejvyššího soudu může být skutkovým důvodem pro skončení pracovního poměru pouze porušení povinností (např. vyzrazení skutečností týkajících se provozu zaměstnavatele, nebo skutečností, které mají povahu obchodního tajemství), avšak nikoli samotná okolnost, že zaměstnanec navázal vztah (partnerský, přátelský apod.), s nímž zaměstnavatel nesouhlasí.

Rozhodnutí dostupné zde

Zaměstnavatel se stěhuje – musím podepsat dodatek?

Business Bulletin č. 1/2016

V tomto Business Bulletinu se Vám přinášíme stručnou informaci o zákonu o evidenci tržeb a upozorňujeme na praktickou novelu zákona o stavebním spoření či změny, jimiž prošel při legislativní cestě zákon o zadávání veřejných zakázek. Z připravované legislativy jsme vybrali novelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, návrh změny zákona o obchodních korporacích, ve kterém poslanci navrhují návrat institutu člena dozorčí rady voleného zaměstnanci společnosti, a navrhovanou změnu v osobě povinné k dani z nabytí nemovitých věcí. Z judikatury zveřejněné v roce 2016 jsme zvolili nález Ústavního soudu, zabývající se dobrou vírou při nabytí vlastnictví k nemovitostem od nevlastníka nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu o škodě způsobené jednatelem spol. s.r.o. nevydáním věcí po zániku funkce. Na závěr upozorňujeme na možnost obstarat si kdykoli a zdarma výpis z Rejstříku trestů a možnost alternativního řešení sporů.

Dohoda o provedení práce, nebo dohoda o pracovní činnosti?

Lze platně uzavřít smlouvu se společností, která ještě nebyla ani založena?

Nejvyšší soud České republiky, 26 Cdo 1478/2015 ze dne 21.07.2015

Právní úprava řeší mimo jiné případy, kdy někdo jedná jménem založené společnosti, která dosud nebyla zapsána do obchodního rejstříku. Nejvyšší soud se ale v nedávné době potýkal s případem, kdy budoucí zakladatelé jednali jménem společnosti, která ještě nebyla ani založena (tedy ještě neměla ani notářem sepsanou společenskou smlouvu). Budoucí zakladatelé společnosti s ručením omezeným konkrétně uzavřeli jménem společnosti, kterou hodlali založit, nájemní smlouvu jako nájemce. Posléze došlo k založení a zápisu této společnosti do obchodního rejstříku. Současně, v souladu se zákonem, společnost schválila nájemní smlouvu ve lhůtě tří měsíců od zápisu do obchodního rejstříku. Nicméně po několika letech, kdy smlouva byla plněna, se pronajímatel domáhal u soudu určení, že nájemní smlouva je neplatná. Tento argument odůvodnil pronajímatel tím, že dle tehdy platné právní úpravy nebylo možné uzavřít smlouvu za společnost, aniž by tato byla alespoň založena (tj. před uzavřením společenské smlouvy, resp. dnešní terminologií vyhotovením notářského zápisu o zakladatelském právním jednání).Soudy prvního a druhého stupně s tímto právním názorem pronajímatele souhlasily, a určily, že předmětná nájemní smlouva je neplatná. Nájemce však nesložil zbraně a proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání. Dovolání odůvodnil tím, že zákon (tehdy ještě obchodní zákoník, ve znění ke dni uzavření nájemní smlouvy), umožňoval, aby ji za budoucí společnost uzavřel kdokoliv, přičemž společnost je v takovémto případě ze smlouvy zavázaná pouze, pokud tuto smlouvu schválí do tří měsíců od zápisu do obchodního rejstříku. Nejvyšší soud se s názorem nájemce ztotožnil a vysvětlil, že obchodní zákoník v předmětné době již skutečně obsahoval ustanovení, jehož výkladem lze dospět k tomuto názoru (na rozdíl od předchozího znění obchodního zákoníku ve znění do 11. července 2002, který tento postup vylučoval). Jinými slovy, Nejvyšší soud potvrdil, že lze platně uzavřít smlouvu za společnost nejen po založení sepsáním společenské smlouvy, ale dokonce i předtím. I proto rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.Ačkoliv se uvedený právní závěr Nejvyššího soudu vztahuje k úpravě již zrušeného obchodního zákoníku, zákon o obchodních korporacích převzal předmětné ustanovení bez významných změn. Lze proto říct, že tento judikát lze aplikovat i za stávající nové úpravy zákona o obchodních korporacích, a lze tedy platně uzavřít smlouvu za společnost, která ještě nebyla založena.

Rozhodnutí dostupné zde

Nabytí vlastnického práva na základě dobré víry do roku 2013

Šlo do konce roku 2013 nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele? Ústavní soud říká ano, Nejvyšší soud vytrvale ne. 

Ústavní soud České republiky, III. ÚS 415/15 ze dne 27.08.2015

Předmětem sporu byla žaloba na určení vlastnického práva (ve skutkově velmi složité věci) k nemovitostem, kdy se vedlejší účastník řízení (Česká republika) domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem s poukazem na to, že předmětné nemovitosti propadly státu na základě pravomocného trestního rozsudku. Stát konkrétně argumentoval, že z tohoto důvodu pozdější kupní a darovací smlouvy nemohly být platné a vlastnické právo nemohlo přejít na žalobce. Žalobci se naopak domáhali ochrany své dobré víry při koupi předmětných nemovitostí, neboť v katastru nemovitostí nebyla v době uzavření kupní smlouvy zapsána žádná omezení. Jinými slovy, žalobci kupovali nemovitosti „podle toho, co viděli v katastru nemovitostí“ a nemohli při nejlepší vůli vědět, že ve skutečnosti mají nemovitosti patřit státu.Soud prvního stupně i odvolací soud rozhodly ve prospěch žalobců a určily, že nemovitosti nabyli v dobré víře a stali se tedy jejich vlastníky. K dovolání státu však Nejvyšší soud s poukazem na svoji ustálenou judikaturu rozsudek odvolacího soudu zrušil. Nejvyšší soud totiž dlouhodobě zastává názor, že podle starého občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 („SOZ“) nelze nabýt nemovitost (resp. vlastnické právo) od nevlastníka, ani pokud je nabyvatel v dobré víře. Tento závěr zakládá na tom, že SOZ upravuje všechny možné způsoby nabytí vlastnického práva a nabytí od nevlastníka v dobré víře mezi nimi není. Proto podle Nejvyššího soudu nelze vlastnické právo takto nabýt. Žalobci se s tímto verdiktem nesmířili a podali proti němu ústavní stížnost. Ústavní soud se přiklonil na jejich stranu a zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud totiž na rozdíl od Nejvyššího soudu zastává právní názor opačný, kdy má ochrana dobré víry nabyvatelů od nevlastníka dle jeho názoru přednost před formální úpravou v SOZ.Z odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavního soudu je zřejmé, že Nejvyšší soud zřejmě již natrvalo setrvává na svém právním názoru, že nabýt vlastnictví od nevlastníka na základě dobré víry dle SOZ je vyloučeno. Vznikl tedy nepřijatelný rozpor, kdy Nejvyšší soud zastává názor odlišný od Ústavního soudu. Ačkoliv je tedy právní názor Ústavního soudu, pokud ruší rozhodnutí Nejvyššího soudu, vždy pro něj závazný, je tomu tak pouze v rámci konkrétního řízení, nikoliv obecně pro všechny ostatní případy. I proto v praxi i nadále mohou nastat situace, kdy skutkově totožné věci budou mít odlišné výsledky podle toho, zda účastníci řízení dospějí až k Ústavnímu soudu či nikoliv.Nicméně v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku („NOZ“) je tato situace pro budoucí spory pro právní vztahy založené NOZ zřejmě již vyřešena, neboť NOZ výslovně připouští nabytí vlastnického práva v dobré víře od nevlastníka. Proto se domníváme, že v intencích NOZ bude možné vycházet ze stávající judikatury Ústavního soudu k otázce nabytí od nevlastníka v dobré víře.

Rozhodnutí dostupné zde

Šéf mi nechce přidělovat práci, co s tím?

Pátý titul PRÁVNICKÉ FIRMY ROKU pro Randl Partners

Po čtyřech titulech Právnické firmy roku 2009, 2010, 2012 a 2014 v odborné kategorii Pracovní právo, v níž Randl Partners nadále zůstávají mezi velmi doporučovanými kancelářemi, tak tým právníků a právniček Randls přidává v letošním roce neméně důležité vítězné ohodnocení svého působení na českém právním trhu. Na slavnostním galavečeru v pražském hotelu Internacional převzali ocenění partneři kanceláře Nataša a Pavel Randlovi. Žebříček nejlépe hodnocených advokátních kanceláří v patnácti odborných a devíti zvláštních kategoriích si můžete prohlédnout na stránkách www.pravnickafirmaroku.cz.

Personalista u soudu

Moderní řízení / V říjnovém vydání Moderního řízení Nataša Randlová obohatila článek, který se týká personalistů a jejich účasti na soudním jednání. Nataša Randlová čtenářům sdělila, jak v praxi vypadá účast personalistů u soudu a dále také popsala některé zajímavé judikáty Nejvyššího soudu v oblasti ukončování pracovního poměru. Článek vyšel v říjnovém čísle (10/2015) odborného měsíčníku Moderní řízení, vydavatelství Economia, str. 56 – 59.

Jdu za lepším, dávám výpověď!

Jak počítat dovolenou u kratších úvazků a nerovnoměrné pracovní doby?

Spory s kolegy a výpověď z organizačních důvodů dle § 52 písm. c) – sp. zn. 21 Cdo 1494/2014

Zaměstnanec/žalobce zastával u zaměstnavatele/žalované pracovní pozici ředitele, přičemž byl s ním pracovní poměr ukončen z organizačních důvodů. Organizační změna, která byla příčinou výpovědi žalobce z pracovního poměru, spočívala v řízení obchodní společnosti pouze jednateli. Žalobce však viděl pravý důvod pro ukončení ze strany zaměstnavatele v něčem jiném – vystrnadit jej z pracovního poměru, protože si přestal rozumět s dalšími společníky společnosti (podle jeho výpovědi měli mezi sebou dlouholeté spory). Z těchto důvodů se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi. V řízení před Nejvyšším soudem zaměstnanec namítal odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury při řešení otázky, zda „podaná výpověď je skutečně výpovědi, nebo jde o simulovaný právní úkon, kterým se zaměstnavatel snaží zbavit svého zaměstnance“, a dále namítal také to, že se soudy nezabývaly, zda příčinou byla nepohodlnost zaměstnance a důsledkem přijatá organizační změna. Nejvyšší soud ČR se tedy začal zabývat otázkou významu pohnutky zaměstnavatele pro skončení pracovního poměru se zaměstnancem ve smyslu § 52 písm. c) zák.práce. Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiklonil se v tomto případě na stranu zaměstnavatele, když vyslovil názor, že při propouštění zaměstnance je výpověď z důvodu organizačních změn ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce platná i přesto, že jednou z pohnutek vedoucí k výpovědi mohly být i spory s tímto zaměstnancem. Vždy však musí být nepochybné, že organizační opatření je skutečné, a bez náhrady zrušilo pracovní místo zaměstnance, a tím je dán důvod výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce.  Pro posouzení platnosti či neplatnosti takové výpovědi je pak pohnutka zaměstnavatele vedlejší.

Rozhodnutí dostupné zde

Ochrana před výpovědním důvodem podle § 52 písm. h) – sp. zn. 21 Cdo 5126/2014

V posuzovaném případě zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr zaměstnankyně výpovědí podle § 52 písm. h) zákoníku práce, protože zaměstnankyně neumožnila kontrolu dodržení režimu práce neschopného pojištěnce – konkrétně tím, že neposkytla nezbytnou součinnost k provedení této kontroly, jelikož neoznačila potřebnými údaji místo svého pobytu.  Podle názoru Nejvyššího soudu může zaměstnavatel přistoupit k rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. h) zákoníku práce pouze v případě, že zaměstnanec v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti (DPN) poruší povinnost dodržovat stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce zvlášť hrubým způsobem. Musí však jít buď o povinnost zdržovat se v době DPN v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek podle zákona o nemocenském pojištění. Pokud ale zaměstnanec, který byl uznán dočasně práce neschopným, poruší jinou než výše uvedenou povinnost, nemůže s ním být z toho důvodu rozvázán pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. h) zákoníku práce a ani mu nemůže být snížena, popřípadě vůbec neposkytnuta náhrada mzdy nebo platu. Kdybychom tedy měli závěrem myšlenku Nejvyššího soudu zjednodušit, bude zaměstnancům jako ochrana před výpovědním důvodem podle § 52 písm. h) zákoníku práce v podstatě stačit, když v době své DPN odstraní své jméno ze zvonku, aby znemožnili provedení kontroly ze strany zaměstnavatele.

Rozhodnutí dostupné zde